Etiketa I - Oslovení
20/05/2013
První díl uceleného seriálu o společenských normách chování a správném veřejném vystupování se věnuje oslovování. Oslovení obsahuje identitu (jméno, titul, případně pozici nebo hodnost) osoby, s níž se chystáme zahájit komunikaci, ale také náš vztah k ní (vyjádřený např. vykáním nebo tykáním). Oslovujeme vždy 5. pádem (vokativem), tedy „pane Horáku“. Použijeme-li k oslovení „pane Horák“ či dokonce „pan Horák“, svědčí to o našem nedostatečném vzdělání.
Hlavním stavebním kamenem oslovení je jméno našeho partnera v komunikaci. Na své jméno je každý náležitě pyšný, jeho zkomolení je proto výrazným prohřeškem. To samozřejmě platí i pro jména, která se nesnadno pamatují či vyslovují. V takovém případě bychom si měli jméno našeho společníka předem dobře nacvičit (pokud máme k dispozici jeho vizitku), v případě osobního kontaktu zdvořile požádat o zopakování jména, kterým si nejste jisti. Pokud se svého protějšku zeptáte: „Promiňte, rozuměl jsem správně…,“ pak jednak předejdete potenciálnímu faux pas, a zároveň projevíte upřímný zájem chovat vašeho partnera v úctě. Od nositelů jmen, která nejsou příliš běžná, se naopak očekává, že spolu s vyslovením svého jména nabídnou protistraně také svou vizitku, aby ji zbytečně nevystavovali nepříjemným situacím.
Vedle jména slouží k označení identity osoby, kterou oslovujeme, také tituly a funkce. Jejich použití se liší v jednotlivých státech i podle společenské příležitosti. U titulů platí, že užijeme ten nejvyšší dosažený (tedy ten nejvzácnější), abychom projevili jeho nositeli maximální úctu. K oslovování používáme vždy jen tituly, které se píší před jménem, tituly uváděné za jménem nepoužíváme. Pokud má náš partner uveden svůj titul na vizitce, deklaruje tím, že si na něm zakládá, proto jej také k jeho oslovení použijeme. U používání funkcí v oslovení platí analogie s tituly.
Na závěr ještě pozor při oslovování žen – ženu vždy oslovujeme paní, ať již ve spojení se jménem, titulem, či funkcí. V obchodním i jakémkoli společenském styku tímto výrazem neoznačujeme její rodinný stav, tj. zda je žena svobodná či vdaná, ale prokazujeme jí tak náležitou úctu a váženost. Označení slečna se používá jen pro skutečně velmi mladé dívky, nebo pro ženy, které to výslovně vyžadují.
